Když kulisa vyroste před očima: Nafukovací scénografie pro Něhu

Scénografie nemusí divákovi vždy jednoznačně říkat, na co se právě dívá.

Černý objekt tvořený soustavou dlouhých hrotů může připomínat obřího ježka, skálu nebo zvláštní organismus. V kontextu Něhy se ale stává součástí pustého ostrova, nad jehož dějem se podle Divadla v Dlouhé tyčí „doutnající sopka“. Scénu inscenace vytvořil Petr Vítek.

Právě výrazná stylizace dává objektu jeho sílu. Nesnaží se realisticky napodobovat přírodu. Místo toho vytváří vlastní svět, který se může měnit podle světla, situace i toho, jak s ním pracují herci.

Pro nás v Kubíček Visionair to znamenalo převést neobvyklou scénografickou představu do velkoformátového textilního objektu, který bude fungovat nejen vizuálně, ale také jako skutečná součást jeviště.

Největší kouzlo ale přichází až během představení.

Obří objekt je zpočátku schovaný přímo v pódiu. Ve správný okamžik se před očima publika začne nafukovat a z nenápadné části jeviště během chvíle vznikne dominantní prvek celé scény.

Technologie se tak nestává jen prostředkem k vytvoření kulisy – samotná proměna je součástí inscenace.

A právě tady se naplno ukazuje jedna z možností nafukovací scénografie. Objekt nemusí čekat připravený na scéně. Může se objevit, vyrůst, změnit celý prostor a zase zmizet.

Z něčeho, co bylo ještě před chvílí ukryté v konstrukci jeviště, může před zraky diváků vzniknout monumentální scéna.

Tím ale role černého objektu nekončí.

Herci se kolem něj pohybují, vstupují mezi jeho jednotlivé hroty a využívají jej při rozehrávání konkrétních situací. Někdy vytváří prostředí, jindy rámuje postavy a v dalších momentech se sám stává výrazovým prvkem dění na scéně.

Kulisa tak není jen něco, před čím se hraje. Stává se součástí samotné hry.

Pro divadelní scénografii je to zajímavá vlastnost nafukovacích konstrukcí: i velmi výrazný a rozměrný objekt může být lehký, může měnit svůj objem a umožnit řešení, která by s klasickou pevnou konstrukcí byla podstatně složitější.

Divadlo klade na scénografii specifické požadavky.

Z pohledu diváka má objekt působit monumentálně. V zákulisí se ale řeší úplně jiné věci – manipulace, instalace, skladování nebo rychlost přestavby scény.

A právě tady mají nafukovací objekty své místo.

S podobnými požadavky jsme se setkali například při výrobě šestimetrového nafukovacího slunce pro operu Aida Národního divadla Brno. Také tam bylo cílem vytvořit vizuálně silný scénografický prvek bez komplikované mechaniky a těžkých nosných konstrukcí. Šestimetrový objekt přitom po složení zabírá přibližně jeden metr krychlový.

U Něhy jde princip ještě dál: schopnost nafukovadla změnit během krátké chvíle svůj objem se stala přímo součástí scénografického nápadu.

U podobných realizací nezačínáme hotovým produktem.

Na začátku je výtvarná představa – někdy skica, někdy 3D návrh a někdy tvar, který ještě nikdo předtím nevyráběl.

Úkolem našeho týmu je najít způsob, jak ho převést do textilu a vzduchu tak, aby si zachoval požadovaný vzhled a zároveň fungoval v konkrétním prostoru a provozu.

Právě proto nás baví projekty pro divadla, galerie a umělecké instalace. Nejde v nich pouze o výrobu nafukovadla. Hledáme technické řešení pro výtvarnou myšlenku.

Něha současného španělského dramatika Alfreda Sanzola měla v Divadle v Dlouhé premiéru 20. června 2025. Režie se ujal Martin Čičvák, scénu vytvořil Petr Vítek.

A inscenace nezaujala pouze svou scénografií.

Na 26. ročníku Grand festivalu komedie získala titul Komedie roku 2025. Klára Oltová navíc za roli královny Esmeraldy získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu. Výsledky potvrzuje jak pořadatelské Východočeské divadlo Pardubice, tak nezávisle také Novinky.cz.

Jsme rádi, že i náš černý, ostnatý a trochu záhadný objekt dostal příležitost zahrát si v tak úspěšné inscenaci.